Historie území

Území dnešního Vojenského újezdu Boletice bylo osídlené již v prehistorické době. Na samém východním okraji území se na vrchu Raziberg nacházejí okem patrné zbytky hradiště z doby kolem roku 500 př. n. l. Toto sídliště zřejmě leželo na dálkové obchodní stezce z Bavor nebo Rakous do nitra české kotliny. Z éry římské a z doby stěhování národů informace o osídlení chybějí. Teprve historické dokumenty rané středověké kolonizace zaznamenávají průběh osídlování zdejšího kraje.

První osady zde byly založeny ve 2. polovině 13. století, a to v nižší a teplejší východní části. Vzácnou památkou na tuto dobu je zachovaný kostel sv. Mikuláše v Boleticích, který se zachoval až do současnosti. Osídlování postupovalo směrem na západ, do vyšších poloh, a zastavilo se na počátku 15. století na delší dobu na úpatí Špičáku, Lysé a Chlumu. Teprve později (v roce 1518) byl v dominantní poloze v sedle pod Chlumem založen Ondřejov. Vysoko položená západní část zůstávala dále neosídlená, ačkoli např. pramenná oblast Blanice byla odlesněna již před polovinou 18. století.

Teprve kolonizace na přelomu 18. a 19. století doplnila síť dřevařských osad v drsném horském prostředí. V roce 1945 žilo na území dnešního vojenského újezdu přibližně 6500 obyvatel v padesáti obcích a osadách. Zdejší obyvatelstvo bylo převážně německé národnosti a muselo po skončení 2. světové války opustit svoje domovy. Obce a osady nebyly znovu osídleny a území zabrala armáda. Vzniklo zde rozsáhlé cvičiště a téměř všechny domy byly rozbořeny. Zachovány zůstaly jen tři sídelní útvary (Boletice, Polná a Květušín) a několik samot, obydlených převážně zaměstnanci armády nebo Vojenských lesů a statků. V souvislosti s přechodem pod vojenskou správu zde zanikla prakticky veškerá orná půda, zemědělské využití zůstalo jen v okrajových částech (louky a pastviny). Do neobhospodařovaných a vojensky nevyužívaných míst se začal postupně vracet les.