|
|
Neznámé Boletice
Touha objevovat nepoznané vede
rozmanitými cestami. Hloubky oceánů, tajemné jeskyně nebo exotické tropy od nepaměti
přitahovaly různé sorty dobrodruhů a cestovatelů. V posledním desetiletí jich
narostlo - otevřené hranice umožňují i našincům výpravy do vzdálených končin s
panenskou přírodou. Málokdo si však uvědomuje, že taková země neznámá - terra
incognita - leží i přímo za našimi humny, sotva půl hodiny od krajského města.
Není to omyl, jen zvláštní souhra okolností stojí za faktem, že uprostřed lidmi
podmaněné krajiny se najde kus země, v němž příroda a přírodní hodnoty nad lidskými
aktivitami stále ještě převládají. Jsme ve Vojenském výcvikovém prostoru (VVP)
Boletice. Průzkumy vojenských prostorů vedou k zajímavému poznání,
jak se vojenské aktivity vypořádají s přírodou a ona s nimi. Dá se říci, že tam
existují čtyři typy ploch. První jsou místa člověkem zcela přetvořená - sídla
a ubytovací prostory, obklopené rumišti jako kdekoli. Dále jsou zde místa, kde
člověk velmi specificky zasahuje do přírody. Zpravidla jde o mechanické zraňování
(copak orba byla už za našich předků něco jiného?), které zde však téměř nedoprovází
vstup cizorodých chemických látek. To je většina vojenských cvičišť. Třetím typem
ploch je běžná kulturní krajina s poli a pastvinami. Ve vojenských prostorech
jsou jí zpravidla vyhrazeny jen nevelké okrajové části. Konečně čtvrtým typem
jsou plochy, kde jsou civilizační tlaky velmi omezené. Ty najdeme především v
srdci prostorů, jde nejčastěji o zázemí, tedy o tzv. ohrožené plochy cvičišť.
Krajinu VVP Boletice postihl zvláštní osud. Není to ostrov, kam by lidská noha
nevstoupila. Člověk zde od nepaměti na přírodu působil stejně jako v okolí. Svědčí
o tom prehistorické hradiště na Razibergu i nedaleká vzácná románská památka -
kostelík sv. Martina, postavený v 13. století, který je němým svědkem první kolonizační
vlny na krumlovském panství. Osídlení se postupně prodíralo do vyšších poloh,
poslední vsi byly zakládány až na přelomu 18. a 19. století. Do druhé světové
války zde žilo ve více než 50 obcích a osadách více než 6 000 obyvatel, kteří
se až na výjimky hlásili k německé národnosti. Tragické válečné události se na
dalším osudu této krajiny podepsaly paradoxním způsobem. Dosavadní obyvatelé byli
odsunuti, avšak noví nepřišli a prostor zabrala armáda. Většina vesnic byla srovnána
se zemí, většina polí, luk a pastvin byla opuštěna, zato zde vznikly výcvikové
polygony. Přístup civilistů byl téměř znemožněn. Dnešního badatele
však čeká ve VVP nejedno překvapení. Z geologických map a klimatických atlasů
si dokáže udělat představu o velmi rozmanitých přírodních podmínkách - ale to
koneckonců najde i jinde. Co je však jedinečné právě tady? Vývoj krajiny a vztahy
mezi jejími živými složkami. Armáda území zabrala ještě před kolektivizací - to
značí, že zde prakticky neproběhly negativní procesy, spojené se zemědělskou velkovýrobou.
Na většině území VVP nedošlo k melioracím, staré zdroje lokálního znečištění zcela
zanikly a nové nebyly vybudovány. Výsledek? Učebnice ekologie hovoří o modelu,
v němž se člověkem odlesněné plochy navracejí směrem k lesu. To zde samozřejmě
probíhá, ale na rozdíl od běžné krajiny v podmínkách minimálního znečištění živinami.
Opuštěná pole se mění postupně v les, aniž by procházela dlouhodobým stádiem rumiště,
rašelinné louky, jejichž vodní režim nebyl narušen, jsou naopak mimořádně stabilní.
Vojenské aktivity na cvičištích mnohde udržují křoviny, které by v kulturní krajině
zarostly plevely, v úplně opuštěné by se změnily v les. Některé lesní plochy nabyly
charakteru pralesů. Ačkoli se řadu let mluví o vymírání jedle, zde najdeme místy
takřka čistě jedlové lesy. Některé vzácné typy slatinných luk, které se jinde
neobejdou bez intenzívní lidské péče, aby v nich doslova přežívaly poslední jedinci
vzácných rostlin, zde nepotřebovaly za 50 let žádnou údržbu. Ačkoli
se v běžné krajině prodíráme podél potoků v houštinách kopřiv, v jádru VVP o kopřivu
ani nezavadíme. Výsledkem je prostředí, v němž útočiště nalézá ohromné množství
vzácných organismů. Skoro na každém kroku míjíme vzácné orchideje, z trávníků
se zvedají desítky motýlů, které nevyhubila zemědělská chemie. Paradoxní je, že
kosatci sibiřskému nevadí pásy tanků a velmi ohrožený chřástal polní si zvykl
na hluk z občasné střelby. Pod zorným úhlem těchto skutečností nepřekvapí, že
nejlepším způsobem zachování dosavadního stavu jsou současné vojenské aktivity.
Změny, jimiž krajina VVP Boletice prošla v 2. polovině 20. století, hovoří
o tom, že armádní využití zde překvapivě konzervovalo krajinu i její složky a
jejich vzájemnou dynamiku ve stavu, který jinde ve středoevropském prostoru prakticky
zanikl. Uchovalo se zde biocentrum, jenž svým významem přesahuje hranice České
republiky. Je zde příroda, která nabízí odkrytí mnoha dosud nepoznaných ekologických
zákonitostí a která by se do budoucna mohla stát zásobárnou života pro regeneraci
a revitalizaci dnešní těžce zkoušené civilizované krajiny. Jaká
se však chystá budoucnost VVP Boletice? Na jedné straně stolu dnes leží návrh
na vyhlášení tzv. ptačího území, které odráží požadavky mezinárodní ochrany přírody
podle předpisů Evropské unie, na straně druhé záměr zrušit nebo alespoň omezit
vojenský újezd a v okolí Chlumu vybudovat obrovské středisko zimních sportů.
Pozn.
Sdružení CALLA Autor doc.RNDr. Vít Grulich, CSc. působí na Přírodovědné
fakultě Masarykovy university v Brně a Sdružení CALLA je oprávněno nakládat s
tímto článkem dle uvážení. Spojení: grulich@sci.muni.cz,
popř. prostřednictvím RNDr. Aleny Vydrové, která je spolupracovnicí doc. Grulicha
pro tento region, tel. 387 250 398.
nahoru
|
