Tisková zpráva ze dne 1. července 2019

Náklady státu na přípravu stavby nových reaktorů mají prudce růst.

Kolik za reaktory zaplatíme všichni?

Vláda má rozhodnout, že nadále se má nový reaktor v Dukovanech připravovat pouze ve variantě, kdy investorem má být ČEZ a vláda mu pomocí smlouvy garantuje ochranu před ekonomickou nenávratností projektu a dalšími riziky. Dodnes ale nebyly zveřejněny žádné analýzy, ve kterých by byly spočteny ekonomické dopady jednotlivých investorských modelů stavby nových reaktorů do veřejných rozpočtů a na spotřebitele elektřiny. Zato o čtyřnásobné navýšení nákladů státu na přípravu jaderného reaktoru v Dukovanech a jmenování svého vlastního expertního týmu nyní žádá vládu její zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl. Tyto požadavky jdou nad rámec usnesení Stálého výboru pro výstavbu nových jaderných zdrojů z 27. března 2019, který má spolu s návrhem pro vládu Calla k dispozici [1].

    Náklady na externí právní, ekonomicko-finanční a další expertní poradenské služby mají být podle Míla do roku 2022 až 140,5 milionu korun (v rozpočtu Ministerstva průmyslu a obchodu je pro tyto účely nyní jen 32,9 milionu korun). Vysoký nárůst je dán i plánovanou štědrostí vůči poradenským firmám, zmocněnec jim navrhuje hodinovou sazbu nejčastěji 15-25 tisíc korun.

     Nestačí také, že na ministerstvu průmyslu bylo na plnění Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky nově určeno pět zaměstnanců, z toho o tři byly navýšeny tabulkové stavy.  Jaroslav Míl žádá o svůj vlastní expertní tým ve složení Jan Vacík, Vojtěch Michalec, Jaromír Novák, Vladivoj Řezník a Jana Siegerová. Náklady na činnost týmu vládního zmocněnce do roku 2022 tak vzrostou na 23,2 milionu korun.

   Zásadním ekonomickým problémem jaderné energetiky jsou vysoké investiční náklady. Ty způsobují, že se jaderná elektřina nemůže uplatnit na trhu a vyžaduje citelné státní zásahy. U všech stavěných projektů dochází běžně také k prodlužování stavby a několikanásobnému prodražení původně odhadované ceny. Ta je navíc v českých vládních materiálech, například v Národním akčním plánu rozvoje jaderné energetiky v ČR, účelově podceněna [2].

    Skutečné náklady ukazuje srovnání s jinými na Západě rozestavěnými projekty. Cena rozestavěného reaktoru  EPR  ve  francouzském Flamanville se z původně očekávaných 3,3 miliard € vyšplhala na 10,9 miliard (6 812 €/kW) a ještě není u konce [3].  K podobnému zdražení u stejného typu reaktoru došlo ve finském Olkiluoto. Pro jadernou elektrárnu Hinkley  Point, rovněž reaktor EPR ve Velké Británii, je aktuální cena odhadována na 7120 €/kW na začátku výstavby [4]. Pro dva reaktory  AES-2006 dodávané společností Rosatom pro maďarskou jadernou elektrárnu Paks je odhadována celková cena na 12,5 miliardy €, což znamená 5200 €/kW,  jde ovšem o počáteční odhad, Rosatomu se projekty prodražují stejně jako ostatním dodavatelům [5].  Americká společnost Westinghouse, historicky nejvýznamnější firma jaderného průmyslu, zbankrotovala poté, co cena jaderné elektrárny Summer, jejíž výstavba byla následně ukončena, vystoupala během projektu z 11 na 22,9 miliard dolarů [6]. V případě druhé elektrárny v USA Vogtle 3,4, kde jsou ve výstavbě reaktory AP1000, dosáhla již 28 miliard dolarů, tedy 10 250 €/kW [7].

Edvard Sequens, energetický konzultant Calla – Sdružení pro záchranu prostředí řekl: „Aniž jsou na stole konkrétní ekonomické analýzy dopadů výstavby nových reaktorů na kapsu daňových poplatníků případně spotřebitelů elektřiny, už se z ní vytahují další a další nemalé peníze na přípravu stavby. Trochu to připomíná pohádkový příběh o Jezinkách a Smolíčkovi Pacholíčkovi. Jen jestli je někde jelen, který nás v poslední chvíli dokáže zachránit.“