Obecné zásady přírodě blízké obnovy těžbou narušených
území a deponií
Preambule: Ačkoli těžba nerostných surovin
znamená značný zásah do krajiny, v řadě případů může být
opuštěná těžebna či deponie i přínosem pro okolní krajinu a
útočištěm vzácných živočichů, rostlin či hub. Mnohé ohrožené druhy
organismů, které se dříve vyskytovaly ve volné krajině, dnes
přežívají převážně v činných nebo nerekultivovaných těžebních
prostorech a deponiích z těžby odvozených.
Přírodovědná hodnota jednotlivých těžeben často spočívá
v tom, že se jedná o živinami chudá stanoviště. Proto
v nich nacházejí útočiště konkurenčně slabé druhy, které jsou
v okolní krajině velmi vzácné nebo z ní rychle mizejí.
Těžební prostory a deponie tak hrají důležitou roli při ochraně
biodiverzity na všech úrovních. Vhodně zvolený způsob obnovy
v nich může biodiverzitu podpořit, špatný může být pro
biodiverzitu likvidační. K ochraně biodiverzity se přitom
Česká republika zavázala v několika mezinárodních úmluvách,
především v Úmluvě o biologické rozmanitosti.
Po ukončení těžby či druhotné deponie se nám jeví ve většině
případů jako nejvhodnější přírodě blízké způsoby obnovy území, čímž
zde rozumíme především spontánní (samovolné zarůstání lokality)
nebo usměrněnou (řízenou) sukcesi, případně managementové zásahy,
které podpoří některá ohrožená společenstva či druhy. Pro zdárný
průběh takové obnovy navrhujeme dodržení následujících zásad:
1. Před zahájením těžby je nezbytný kvalifikovaný biologický
průzkum nejen v těžebním prostoru, ale i v jeho okolí.
Vlastní těžbu by bylo žádoucí usměrňovat pokud možno tak, aby bylo
v bezprostředním okolí těžebny či deponie zachováno (případně
i udržováno a rozšířeno) co nejvíce (polo)přirozených stanovišť.
Pro následnou kolonizaci těžbou narušeného území při spontánní
sukcesi je klíčový zhruba stometrový pás v okolí, odkud se do něho
dostává nejvíce druhů.
2. Podklady pro správní řízení a procesy posuzování vlivů na
životní prostředí, biologická hodnocení a rekultivační plány, které
se týkají obnovy těžbou narušených území a deponií, by měli
připravovat odborníci, kteří jsou obeznámeni s aktuálním
stavem poznání v oboru ekologie obnovy, ale i reálnými
možnostmi a limity těžebních technologií. Tato problematika by se
měla stát napříště součástí zkoušek pro osoby oprávněné ke
zpracování dokumentací a posudků v procesech posuzování vlivů
na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. (EIA) a pro osoby
autorizované ke zpracování biologického hodnocení podle § 67 zákona
č. 114/1992 Sb. a zpracování posouzení hodnocení vlivů na ptačí
oblasti a evropsky významné lokality podle § 45i téhož zákona. Tyto
osoby by měly být v problematice ekologie obnovy povinně průběžně
vzdělávány.
3. Základní schéma obnovy (např. v podobě souhrnného plánu
sanace a rekultivace) by mělo být známo již při stanovení
dobývacího prostoru (u výhradních ložisek), respektive při vydání
územního rozhodnutí, kterým se určuje území pro těžbu (u
nevýhradních ložisek) a mělo by respektovat potenciální možnosti
území. Musí však být zachována možnost jeho změny podle aktuálních
podmínek v průběhu přípravy těžebního záměru (zpracování Plánů
přípravy, otvírky a dobývání /POPD/ včetně podrobných plánů sanace
a rekultivace, vydání povolení k hornické činnosti atd.), v průběhu
vlastní těžby i při jejím dokončování.
4. Již v průběhu těžby a i po jejím ukončení je nezbytný
další průběžný průzkum lokality (stanovený režim monitorování),
který může odhalit výskyt vzácných a ohrožených druhů a
společenstev, stejně jako významných geologických či
geomorfologických fenoménů. S ohledem na tento průzkum bude
nutné plán obnovy upravit. Tento průzkum by měla zajišťovat těžební
organizace prostřednictvím nebo pod dohledem kvalifikované
osoby.
5. Před těžbou, během ní i po jejím ukončení je žádoucí provádět
monitoring invazních druhů v těžebně i jejím okolí. Pokud
znamená jejich výskyt možné ohrožení zamýšleného způsobu obnovy, je
třeba využít pro jejich odstranění asanační management.
6. Velká většina těžbou narušených území má potenciál obnovit se
samovolně - spontánní sukcesí, která může být v některých
případech také cíleně řízena (usměrněna, blokována či vrácena
zpět). Ve větších těžebnách by mělo být ponecháno spontánní sukcesi
zpravidla minimálně 20 % jejich rozlohy v biologicky nejcennějších
částech. Menší těžebny a deponie se obvykle do krajiny začlení bez
problémů, ekologická sukcese by se tedy mohla uplatnit na celé
jejich ploše.
7. V případě ohrožených a zvláště chráněných, na těžební
prostory výrazně vázaných druhů nebo společenstev, bude nutné
zajistit odpovídající management jejich populací a biotopů. Ten by
měl být hrazen z povinných odvodů těžebních firem určených na
rekultivaci, po jejím ukončení z veřejných prostředků určených na
krajinotvorné programy.
8. Nejhodnotnější těžebny či deponie by měly být vyhlášeny jako
zvláště chráněná území (nejčastěji v kategorii přírodní
památka) s odpovídajícím managementem, nebo jako přechodně
chráněné plochy, pokud je nutná pouze jejich časově omezená
ochrana. Méně hodnotné těžebny a deponie ponechané přírodě blízké
obnově by měly být téměř vždy alespoň registrovány jako významné
krajinné prvky. Zvláštní pozornost je nutno věnovat těžebnám, které
jsou nebo mohou být začleněny do územního systému ekologické
stability.
9. Obnova těžebny nebo deponie by měla především zvýšit
stanovištní rozmanitost krajiny. Nejpozději po ukončení těžby (lépe
však ještě během ní) je třeba zvýrazňovat nebo vytvářet
nepravidelnosti na rovných liniích (okrajích těžebny, pobřežní čáře
apod.) a na rovných površích. V zatopených těžebnách jsou
nezbytné mělké příbřežní zóny.
10. Po ukončení těžby by měly být odstraněny nevhodné technické
prvky a odpady, pokud je cílem začlenit těžebnu či deponii opět do
přírody.
11. Živinami bohaté svrchní půdní horizonty je nutné z části
těžebny určené pro přírodě blízkou obnovu odvážet v co nejkratším
termínu a na obnovované území je už nevracet. Na to je potřeba
pamatovat již v okamžiku přípravy plánů rekultivací. Návratem
skrývkové zeminy se vracejí i přebytečné živiny, které většinou
podpoří rozvoj několika málo hojných, konkurenčně silných druhů,
včetně invazních. Od počátku těžby je proto třeba kontrolovat ve
spolupráci s orgány ochrany zemědělského půdního fondu (dále jen
OZPF), zda je skrývka z ploch určených pro přírodě blízkou obnovu
důsledně a beze zbytku odvážena. Případně je nezbytné umožnit
operativní změnu plánu rekultivace, a to opět ve spolupráci s OZPF
a báňskými úřady.
12. V případě větších těžebních prostorů je z hlediska
ochrany přírody nejvhodnější postupná těžba i obnova, nejlépe
rozložená do delšího časového úseku, kdy jsou obnově postupně
ponechávány opuštěné sektory těžebního prostoru. Tento postup
umožňuje dosažení pestřejší a kvalitnější věkové i prostorové
struktury společenstev na obnovovaných plochách.
13. Ve všech typech těžebních prostorů je žádoucí umísťovat
trvalé studijní plochy pro vědecký výzkum, testování přírodě
blízkých podpůrných zásahů a monitoring. Tyto plochy by měly být
těžebními firmami respektovány.
Závěr: Přírodě blízká obnova těžbou narušených
území určitě není jedinou možností, jak se vyrovnat
s problémem začlenění těchto ploch do krajiny. Naše
legislativa by však měla umožnit, aby se tento v řadě států
běžný způsob obnovy stal rovnocennou alternativou k dosud
převládajícím lesnickým a zemědělským rekultivacím.
Tyto zásady byly formulovány na odborném semináři, který se
konal 27. ledna 2009 v Českých Budějovicích.
Seznam účastníků a spolupracovníků semináře, kteří se ztotožnili
se zněním těchto zásad:
prof. RNDr. Vladimír Bejček, CSc., FŽP ČZU, Praha
RNDr. Luboš Beran, Ph.D., AOPK ČR - Správa CHKO Kokořínsko,
Mělník
RNDr. Milan Boukal, Ph.D., Krajský úřad Pardubického kraje,
Pardubice
Ing. Jana Doležalová, FŽP ČZU, Praha
doc. Ing. Mgr. Jan Frouz, Csc., PřF UK, Praha & ÚPB AV ČR,
České Budějovice
Mgr. Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha
RNDr. Miroslav Hátle, CSc., AOPK ČR - Správa CHKO Třeboňsko,
Třeboň
Ing. Markéta Hendrychová, FŽP ČZU, Praha & Výzkumný ústav
hnědého uhlí a. s., Most
RNDr. Petr Heneberg, Ph.D., UHN, Toronto
Ing. Petr Hesoun, Hamerský potok, o. s., Jindřichův Hradec
Martin Chochel, DiS., Krajský úřad Karlovarského kraje, Karlovy
Vary
Mgr. Eva Chvojková, Občanské sdružení Ametyst, Plzeň
RNDr. Tomáš Chuman, PřF UK, Praha
Ing. Petr Jiskra, AOPK ČR, Karlovy Vary
Mgr. Martin Kabrna, Výzkumný ústav hnědého uhlí a. s., Most
Mgr. Petra Konvalinková, Daphne ČR & PřF JU, České
Budějovice
doc. Mgr. Martin Konvička, Ph.D., PřF JU & EntÚ AV ČR, České
Budějovice
RNDr. Věra Koutecká, Ostrava
prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., PřF UK, Praha
RNDr. Anna Lepšová, CSc., Mykologie.net, Pěčín
Mgr. Tomáš Matějček, PřF UK, Praha & PřF UJEP Ústí nad
Labem
Mgr. Vladimír Melichar, AOPK ČR, Karlovy Vary
Mgr. Ondřej Mudrák, ÚPB AV ČR, České Budějovice
Zdeněk Polášek, Ostrava
RNDr. Ivo Přikryl, Enki, o. p. s., Třeboň
prof. RNDr. Karel Prach, CSc., PřF JU, České Budějovice & BÚ
AV ČR, Třeboň
RNDr. Ota Rauch, BÚ AV ČR, Třeboň
Mgr. Ladislav Rektoris, AOPK ČR - Správa CHKO Třeboňsko,
Třeboň
RNDr. Jiří Řehounek, Calla - Sdružení pro záchranu prostředí,
České Budějovice
RNDr. Klára Řehounková, Ph.D., PřF JU, České Budějovice & BÚ
AV ČR, Třeboň
Ing. Milič Solský, FŽP ČZU, Praha
RNDr. Luboš Stárka, AOPK ČR, Praha
Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D., PřF MU, Brno
RNDr. Robert Tropek, PřF JU & EntÚ AV ČR, České
Budějovice
Mgr. Anna Vlachovská, Občanské sdružení Ametyst, Plzeň
Ing. Jiří Vojar, Ph.D., FŽP ČZU, Praha
Mgr. Ondřej Volf, Občanské sdružení Ametyst, Plzeň
MUDr. Vít Zavadil, Enki, o. p. s., Třeboň
Účastníci vyjadřují své osobní názory, nikoli oficiální
stanoviska institucí.
Za správnost odpovídají:
Klára Řehounková Karel Prach Jiří Řehounek
Poštovní adresa pro reakce: Calla - Sdružení pro záchranu
prostředí, Jiří Řehounek, P. O. BOX 223, 370 05 České Budějovice;
e-mail: RehounekJ@seznam.cz
Projekt byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska
v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu
prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.
| 
Profil Cally na Facebooku
Calla