Milí čtenáři,

při sestavování tohoto tak trochu boletického čísla jsem si vzpomněl na počátek letošního roku, kdy jsem strávil služebně týden v severním Německu. Jeli jsme tehdy vlakem do Essenu a v tom rovinatém a přeindustrializovaném kraji jsme najednou míjeli klidnou oblast luk a malebných hájků. Na můj nechápavý dotaz mi německá kolegyně vysvětlila, že jde o vojenské cvičiště, kam v době mezi vojenskými akcemi rádi míří na víkendové výlety mnozí lidé z dalekého okolí, obzvláště pak rodiny s dětmi. Neboť - dodala - je to v celém Německu prý jediné místo, kde si člověk může sednout na pařez, zaposlouchat se do zpěvu ptáků a neslyšet hukot nejbližší dálnice. A vyprávěla, jak před lety s manželem vyrazili do bavorských Alp, a když se konečně vyškrábali na vrchol jakéhosi štítu a ve velebném rozpoložení se chystali pokochat se úchvatným rozhledem, neubránili se zklamání v okamžiku, kdy k nim vítr z údolí přinesl hluk autostrády. Tož tak.
Tentokrát vám přinášíme ještě dokončení článku o semináři věnovaném větrným elektrárnám, materiály o Stropnici, dopravě i problematice jaderného odpadu.A také technickou změnu: pro články budeme mít uzávěrku již každého 25. v měsíci, jen pro pozvánky zůstává uzávěrka v poslední den měsíce. Věříme, že pochopíte naši snahu urychlit vydávání Ďáblíka, a přitom si vyhradit dostatek času na kvalitní grafické zpracování. Přejeme příjemné počteni.

Tomáš Malina

Přinášíme dokončení článku z minulého čísla: jedná se o workshop, který se z iniciativy Cally konal 20. června v Rakouském kulturním fóru v Praze.

Martin Němeček z ČEZ Distribuce, a.s., se vyjádřil k perspektivě spolupráce investorů větrných elektráren a provozovatelů distribučních soustav při posilování sítí. Uvedl základní rozdíly mezi subjekty: zatímco provozovatel se pohybuje na regulovaném trhu a naplňuje veřejný zájem, investor operuje na běžném trhu a jeho cílem je zisk. Pozitivem spolupráce je podle něj zlepšení technického stavu distribučních sítí a snížení ztrát v distribuční soustavě. Negativem je problematická správa případného společného majetku. "Provozovatel distribuční soustavy ČEZ Distribuce nebude proto vyhledávat finanční spoluúčast při výstavbě sítí, nebude poskytovat svá vedení k montáži dalších prvků jiných vlastníků a bude vyžadovat takové doklady jako je vyjádření vlastníků pozemků či stanovisko obce."

Tato prezentace vzbudila u části publika značnou nevoli. Martin Bursík připomněl, že Němeček mluví o "domácích" a "cizích" a zjevně hájí barvy ČEZu. "Ale v nových podmínkách je pro vás na stejné úrovni uhelná elektrárna i větrná elektrárna, s tím, že ta větrná má právo přednostního připojení." Starosta Jindřichovic pod Smrkem Petr Pávek si zase posteskl, že Severočeská energetika nutí investory větrných parků jít se svým vedením i 20 km až do pánve, a to nejlépe drahým kabelovým vedením, aniž na tom nese jakékoli náklady. Němeček opáčil, že místo připojení dávají tam, kde je to technicky možné.

Poslední přednášku měl Ivan Beneš ze CityPlan s.r.o. na téma Větrné elektrárny - součást bezpečnější energetiky. Větrná energetika je podle něj lépe přijímána v zemích s energetickou politikou orientovanou na výrobu elektřiny ze zemního plynu, který se dá snadno regulovat, než tam, kde se orientují na energii z jádra, protože jaderné elektrárny se regulují špatně.

Dále připomněl širší souvislosti rozvoje obnovitelných zdrojů: v současné době je 75 % fosilní energie soustředěno jen v několika často nestabilních zemích. Jv. Asie zažívá obrovský nárůst spotřeby energie - Indie je dnes už na 2. místě ve spotřebě ropy. "Evropa je na tom s energiemi nejhůře, proto se musí na postfosilní éru adaptovat nejrychleji," uvedl Beneš. Připomněl, že současná etapa užívání energie je velice krátká a že v 21. století budeme svědky prohlubujících se zápasů o zdroje a místo pro život. "Naše civilizace je závislá na kritické infrastruktuře, přičemž Achillovou patou energetiky je přenosová soustava, která jde volnou krajinou. Narušení soustavy na třech a více místech může způsobit rozpad soustavy," varoval Beneš. Obnovitelné zdroje by podle něj mohly sehrát významnou roli v přiměřené energetické soběstačnosti, a jsou tedy významné z hlediska bezpečnosti státu. Výrazně se to ukázalo po tsunami, kde se např. pomocí solárních systémů i sterilizovaly nástroje v nemocnicích. "Obnovitelné zdroje a decentralizované teplárny jsou schopny zajistit pokrytí nouzových potřeb elektřiny po dobu obnovy zničených částí centralizovaných systémů." V praxi by to znamenalo zajistit, aby šly žárovky, lednice, elektrická regulace plynových kotlů apod.

V následné diskusi zaznělo velké množství názorů, z nichž vyjímám jen některé nejzajímavější:

Pan Pospíšil, Protection Consulting: Je nutné, aby u nás pár elektráren vzniklo, pak je řádně měřit a tak dokázat, že vyrobená elektřina je kvalitní (na tom, že nové elektrárny produkují kvalitní energii, se ale v různých bodech diskuse odborníci celkem shodli).

Pan Janovský (postavil malou větrnou farmu v Krušných horách): navrhuje, že VE by se daly propojit s vodními (v majetku téhož investora), které by "najely" v okamžiku, kdy by přestalo foukat. Technicky by to neměl být problém, jsou vyvinuty vodní elektrárny na velkou jarní vodu, které by se daly využít. Svatopluk Vnouček souhlasil, že by to byl pro přenosovou síť přínos, ale je to podle něj spíš otázka ekonomických propočtů.

Podle Romana Potružáka, nezávislého poradce, by se měl rozvoj OZE promítnout do krajských generelů, ne vše dělat ad hoc. Zdroje by měly být rozloženy po celé republice, protože pravděpodobnost, že přestane foukat zároveň v severních Čechách i na jižní Moravě je nižší, než když jsou VE v jedné lokalitě. Zároveň by se mělo investovat do více druhů OZE tak, aby se jejich nevýhody eliminovaly. VE tím, že jsou na konci sítě, mají podle něj i pozitivní vliv na její kvalitu.

Martin Bursík ve své odpovědi zdůraznil, že "vůz se rozjel dřív, než jsme zapřáhli koně". Zatímco totiž MŽP teprve vytipovává vhodné lokality z hlediska životního prostředí, v praxi už probíhá tvrdý boj mezi investory, a tento vývoj už se asi nedá zastavit. Co se týče příliš velkého instalovaného výkonu VE, Bursík předpokládá, že stejně jako ve Španělsku bude i u nás větší část VE provozována v režimu bonusů, který přinese investorům vyšší zisky. Tam pak padá odpovědnost na obchodníka - ti odkoupí jen takovou část elektřiny z VE, kterou dokáží "uregulovat".

Pan Janovský upozornil, že překážkou pro rozvoj OZE v dohledné době by se mohl stát zdlouhavý proces SEA, tedy posuzování koncepcí z hlediska vlivu na životní prostředí.

Pan Sigmond, investor, shrnul, že perspektivou naší energetiky je sofistikovaný energetický mix. Kromě toho potřebujeme sofistikovanější státní koncepci energetické politiky.

Karsten Burges uvedl, že v Německu mají velké množství kogeneračních jednotek, které mohou být rychle k dispozici, pokud větrné elektrárny sníží výkon. Kromě toho se v Německu do budoucna počítá i s dokonalejší regulací - např. některé přístroje by se mohly zapínat až o něco později, podle potřeb.

Nestor české větrné energetiky Emil Pázral řekl, že výpadek 1000 MW Temelína je neočekávaný a proto je ho třeba zálohovat zcela jinak, než bezvětří u větrných elektráren. "Bezvětří se dá odhadnout na 12 hodin dopředu, přesněji pak na 2 - 4 hodiny dopředu." Během této doby je podle něj možné připravit záložní zdroje. Vladimír Velek ale namítl, že se stávají případy, kdy předpověď nevyjde - v Dánsku např. zaznamenali výpadek +800 MW ráno a přebytek -800 MW večer. A energetici s tím musí počítat.

Diskuse byla místy bouřlivá a poněkud napjatý vztah mezi investory větrných elektráren a lidmi, kteří mají na starosti dodávky energie, byl zjevný. Ti se s nástupem "větru" do naší elektroenergetiky smiřují jen neradi a je zjevné, že tento nástup nijak usnadňovat nebudou.

A na závěr pár otázek tzb-info na hlavního hosta:

Pane Burgesi, jako jsou vaše hlavní dojmy z tohoto workshopu?
Můj hlavní dojem je, že jednotlivé strany jsou pevně zakopány na svých pozicích. Energetický průmysl nezaujímá to, co já nazývám pro-aktivní přístup - tedy přístup typu "něco se tu děje, musíme být u toho". Investoři do obnovitelných zdrojů jsou z celé situace poněkud frustrovaní a zaujímají víceméně konfrontační přístup. To je netechnická část problému.

Jaký je přístup velkých energetických společností v Německu k obnovitelným zdrojům energie?
Tváří se na ně také tak nepřívětivě? Ano, to je stejné, a vychází to z historických kořenů. Velké energetické společnosti měly jinou pozici v minulosti, mají své profesionální zkušenosti, své přístupy, a to se nedá změnit během pár týdnů. Ale třeba co se týče společnosti EON, která zde byla zmiňována, tak to je velká společnost se spoustou různých přístupů. Mluvíte-li s techniky, tak ti zpravidla mají rádi inovace a snaží se věci měnit. Jsou tam ale i takové úseky, které nic měnit nechtějí, a naopak takové, které vidí v nástupu obnovitelných zdrojů dobrou příležitost pro byznys a jsou ochotni do něj investovat. Těžko se tedy dá mluvit o nějakém jednotném přístupu energetického průmyslu, záleží na konkrétních okolnostech a roli, jakou v celé hře hrajete.

Vy jste řekl, že v Německu je snazší regulace vzhledem k tomu, že máte velké množství kogeneračních jednotek. My máme hodně energie z jaderných elektráren, která se obtížně reguluje. Myslíte, že by to mohl být problém pro rozvoj naší větrné energetiky?
Německo ale také získává třicet procent energie z jaderných elektráren. Existuje ovšem politické rozhodnutí o postupném uzavření těchto elektráren. Není jisté, zda toto rozhodnutí nebude po volbách revidováno, ale momentálně platí a tím pádem vyvstává otázka, čím tento výpadek nahradit. Mnohé zdroje, které by se daly pro regulaci použít, ale v tuto chvíli nejsou využívány. Rámcové podmínky jsou totiž nastaveny tak, že se na regulačním trhu nemohou podílet. Na trhu je totiž jen jeden nezávislý hráč - svaz městských tepláren - a pak pár velkých společností, které se chovají jako monopoly a nemají na tom zájem.

Děkuji za rozhovor.

Jana Plamínková, psáno pro internetový portál www.tzb-info.cz

Již pět let to v několika regionech Čech a Moravy vře. Vznikají občanská sdružení, podepisují se petice, lidé se scházejí na veřejných schůzích, hlasují v místních referendech, organizují koncerty, výstavy, sportovní akce a řadu dalších aktivit. Obyvatelé více než čtyřiceti městeček a vesnic se totiž cítí ohroženi. Nedaleko jejich domovů by mohlo být vyhloubeno konečné podzemní, tzv. hlubinné úložiště vysoceradioaktivních odpadů, které tam stát začal hledat. Uložen zde má být ten nejnebezpečnějsí odpad, jaký vytváříme - vyhořelé jaderné palivo z reaktorů. To je životu nebezpečné i po 100 000 rocích, po něž musí být účinně izolováno od biosféry. Z hlediska našich životů tedy navždy. Požadavky na geologické podmínky pro uložení jsou tak přísné, že přes desítky let hledání existuje dnes jediná země na světě, Finsko, která začala úložiště stavět. Ale nehrozí jen vlastní budoucí obsah úložiště. Podle bezpečnostních kritérií musí být dostatečně vzdáleno od velkých měst, dopravní infrastruktury včetně letišť apod. To v českých podmínkách znamená umístění do zachovalé venkovské krajiny s hojně využívaným rekreačním potenciálem. Samotná výstavba úložiště bude velkým průmyslovým provozem, který tento ráz zničí a zároveň rozbije na padrť i dnešní socioekonomickou strukturu postižených obcí. Především příchodem stovek pracovníků specializovaných profesí, často horníků, do vesniček, které sami mají desítky, maximálně stovky obyvatel. Avšak už jen dnešní zařazení obce na kandidátní seznam znamená ohrožení jejího života - noví zájemci o bydlení v takovém místě si jej rozmýšlejí.

Problematika řešení osudu jaderných odpadů leží na bedrech státu, který podporuje existenci jaderné energetiky. U nás za to zodpovídá státní Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) a jí nadřízené Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Takový model je ve světe obvyklý a sleduje hledisko zajištění nezbytné bezpečnosti oproti úzce ekonomickému pohledu provozovatelů atomových elektráren. Zodpovědnost státu by se rovněž měla projevit v zohledňování zájmů svých občanů. Z hlediska výše zmíněných dopadů je to nanejvýš logické. Bohužel právě zde se ukazuje, jak hluboce je u státních úředníků a vrcholných politiků zakořeněno myšlení direktivně centralistické, kdy se s názorem postižených tak moc nepočítá. Obyvatelé dotčených obcí včetně jejich starostů se v roce 2000 o zařazení na seznam lokalit potenciálního úložiště dozvěděli z novin, nikdo neuznal za vhodné s nimi věc předem projednat. Po první spontánní vlně protestů proti takové hrozbě přislíbilo SÚRAO přezkoumání výběru. Hle, ukázalo se, že ne všechny lokality splňují požadavky dokonce i Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Od roku 2003 je pak po úložišti pátráno v šesti lokalitách - v západních Čechách u Blatna a Pačejova, v jižních na Táborsku u Božejovic, na Jindřichohradecku u Lodhéřova, na Českomoravské vysočině v oblasti Rohozné a pak rovněž na Moravě na Třebíčsku u Budišova.

Proti ohrožení se postavila většina starostů, některé krajské reprezentace a také obyvatelé šestnácti obcí v místních referendech. Ačkoli minulý premiér Špidla korunoval přístup státu více než jasně slovy: "Místní referenda nemohou být důvodem ke změně energetické politiky státu, protože menšiny nemohou stát v cestě obecnému blahu. Tuto otázku lze řešit jen na celostátní úrovni.", nakonec byl hlas lidu alespoň částečně úspěšný. V polovině roku se vláda na návrh MPO rozhodla pozastavit na 5 let další geologické práce. Jak se ale ukázalo, tehdejší silná slova ministra průmyslu Urbana o zastavení všech prací na vyhledávání konečného úložiště, byla jen nevážně míněným gestem politika pro uklidnění znepokojené veřejnosti. Vyhodnocování vhodnosti vybraných území totiž pokračuje dál. MPO zatím nenavrhlo změnu Grégrovy koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem v ČR, která byla přes nesouhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí přijata v roce 2002. Ta definuje hlubinné úložiště jako vhodnou cestu pro řešení konce jaderného palivového cyklu u nás. Nadále tak platí, že již k roku 2015 mají být v územních plánech zaneseny dvě kandidátní lokality. Do roku 2025 má být doložena vhodnost jedné z těchto lokalit pro výstavbu hlubinné laboratoře, v níž se mají zkoušet metody ukládání na místě. Výstavba konečného úložiště má být zahájena v roce 2050 a jeho zavážení spuštěno v roce 2065.

SÚRAO ani MPO se nepokouší využít vynucenou "pauzu" ani k nápravě legislativy a naopak se pokusům senátorů o změnu snaží zabránit. Současný atomový zákon staví obce i kraje, kde je plánováno vybudování jaderného zařízení, do výrazně nevýhodné pozice, nejsou podle něj účastníky povolovacích řízení. Senát nyní v červenci přijal za své některé návrhy senátorky Jitky Seitlové a poslal je k dalšímu schvalování. Podle novely zákona se obce a kraje stanou automaticky účastníky řízení o povolování umístění jaderných zařízení (tedy i úložiště) a tím se mohou stát pro státní úředníky partnerem k diskusi. Senátní novela se bohužel omezuje na účast ve správních řízeních - na rozdíl od skandinávských států obcím nepřiděluje právo projekt přijmout, nebo vetovat.

Jaderný průmysl nás konejší, že úložiště ani nebudeme muset stavět, neboť vyhořelé palivo znovu použijeme v nových reaktorech nebo transmutujeme. Tyto optimistické předpoklady jsou již desítky let evergreenem k uchlácholení veřejného mínění, aniž bychom se ve skutečnosti podobnému "řešení" nějak zásadně přiblížili. Již vyrobeného vyhořelého jaderného paliva se asi jen tak nezbavíme. Zodpovědné, když nevíme, jak s ním naložit, by tedy bylo zastavit jeho další produkci. Śanci k tomu pro vyšší a vyšší zisky ČEZu ale necháváme prokluzovat mezi prsty.

U příležitosti výroční zemědělské výstavy navštívil jižní Čechy pan prezident, aby nám sdělil, že chceme-li v našem regionu postavit významné stavby, zaručující jeho rozvoj, např. dálnici, musíme o to víc usilovat. Na to poněkud rozhořčeně reagoval jihočeský hejtman, s poukazem na setrvalou snahu o uspíšení stavby "détrojky", již každý jihočeský vlastenec považuje za záruku prosperity svého kraje. Většina Jihočechů ovšem (pravděpodobně realisticky) předpokládá, že si to "páni nahoře" stejně zařídí po svém, že tedy stavbu dálnice urychleně prosadí, neboť se jedná především o velký "kšeft" pro řadu zainteresovaných subjektů. Snad proto probíhala letošní veřejná projednávání vlivu trasy R3 a D3 na životní prostředí za upřímného nezájmu veřejnosti. Projednání části D3 z Českých Budějovic na hranici s bývalým českokrumlovským okresem, které se konalo v Českých Budějovicích, se z dotčených 19 obcí zúčastnili pouze dva starostové a cca 50 dalších osob, převážně z řad úředníků, kteří vymizeli ze sálu, jakmile jim skončila jejich obvyklá pracovní doba. Dalšího projednání v Kaplici, k pokračování rychlostní komunikace R3 od Krasejovky k hranicím s Rakouskem, se z dotčených 14 obcí zúčastnili tři starostové a cca 80 občanů, vesměs z občanských sdružení či majitelů rekreačních nemovitostí. Příznačné je, že obou jednání se nezúčastnili zástupci státní hygienické služby, České inspekce životního prostředí ani dotčených orgánů ochrany přírody. Nač také, když je jim jasné, že už je předem rozhodnuto.

Okolo trasy dálnice zůstává i nadále mnoho nejasností, existuje více navržených variant. Předem byla zavržena jen varianta, jíž navrhovala občanská sdružení a jež by využívala větší části trasy současné mezinárodní silnice I/3 (tudíž by její negativní dopady na krajinný ráz i biodiverzitu byly minimalizovány). K dalším variantám nebylo možno zjistit stěžejní údaje ani na veřejných projednáních, ani na příslušných úřadech. Jihočeští zastupitelé jsou skálopevně přesvědčeni, že výstavbou a provozem dálnice nedojde k žádným škodám na životním prostředí. Když jsem se ovšem obrátila na krajský úřad s dotazem, jaká bude celková délka trasy dálnice D3 a R3 na území Jihočeského kraje a kolik kilometrů čtverečných, event. hektarů nově zpevněných ploch vznikne v dosud volné krajině její výstavbou, sdělil mi ve své odpovědi ze dne 7. 6. 2005, že nemá k dispozici podklady, na jejichž základě by mi mohl odpovědět (!).

Také Ředitelství silnic a dálnic se nedokázalo k věci jasně vyjádřit. Trasa z Prahy do Českých Budějovic by prý měla měřit cca 140 km, délka další části ke státní hranici bude závislá na zvolených variantách. Průměrná šířka vozovky je cca 30 metrů, závisí však především na proměnlivosti terénu. Údaje o celkových finančních nákladech se též velice liší. Původní odhad se navýšil už dvojnásobně, v současné době se hovoří o cca 60 miliardách. Ty ovšem stát k dispozici nemá, nepřekvapuje tedy, že na veřejném projednávání sdělil zástupce ŘSD ing. Bocek přítomným, že s dokončením rychlostní komunikace na Kaplicku je možné počítat nejdříve v roce 2012, při pesimistickém scénáři až v roce 2017.

Také si připadáte trochu jako v Absurdistánu? S tímto pocitem zcela korespondoval i průběh obou veřejných projednání, na nichž byly námitky občanských sdružení bagatelizovány a v závěrečných stanoviscích označeny jako nepodstatné. Znovu bylo možné si ověřit, že celý proces EIA je pouhá hra na demokracii, když ve skutečnosti je rozhodováno politicky. O jeho nezávislém průběhu v případě dálnice D3 (R3) lze oprávněně pochybovat. Zvlášť znechucující bylo servilní chování zástupce ministerstva životního prostředí ing. Hory, jenž udělil slovo jihočeskému hejtmanovi Zahradníkovi a jeho náměstkovi Schinkovi ještě před zpracovateli dokumentace a posudku, ačkoliv v procesu EIA jsou si podle zákona všichni účastníci rovni a měli by dostat prostor k vyjádření až v rámci diskuse. Přítomní se pak v dalších částech projednání sice velmi málo dověděli o konkrétních škodách na přírodních a krajinářských hodnotách, zato si vyslechli, jak je stavba dálnice záležitostí veřejně prospěšnou a socioekonomicky přínosnou.

Osobně jsem byla nejvíc šokována přístupem ministerstva životního prostředí, tedy instituce, která byl měla bdít nad dodržováním zákonů, chránících životní prostředí, k nestandardnímu jednání českokrumlovské radnice, hraničícím s nezákonností. K záměru výstavby dálnice se totiž vyjádřil odbor ochrany přírody dosti kriticky, když poukázal zejména na výrazné poškození krajinného rázu i některých dalších přírodních hodnot. Vedení městského úřadu po zjištění obsahu tohoto vyjádření, které odborní pracovníci ochrany přírody uplatnili v procesu EIA, vyrobilo vlastní verzi stanoviska, z něhož "amputovali" nejkritičtější části. Takto upravený antidatovaný elaborát, neoprávněně opatřený značkami pracovníků ochrany přírody, odeslalo vedení městského úřadu s půlročním zpožděním, tedy již po zákonné lhůtě, ministerstvu životního prostředí. Naše milé ministerstvo, které by mělo takovou podivnou manipulaci (vykazující známky podvodu) s nezávislým odborným vyjádřením rázně odmítnout jako nepřijatelný zásah do regulérního průběhu procesu EIA, k tomu na veřejném projednání pouze sdělilo, že považuje za směrodatné pozdější vyjádření, podepsané statutárním zástupcem městského úřadu, jeho tajemníkem ing. Lubošem Jedličkou. Pan tajemník se ovšem na veřejné projednání raději nedostavil, aby nemusel čelit případným nepříjemným dotazům.......

Mladý, ambiciózní a perspektivní referent MŽP, ing. Hora, pak závěrem celého jednání navzdory realitě sdělil, že "byla naplněna všechna zákonná ustanovení pro veřejné projednání….." Po takové zkušenosti ovšem nezbývá než konstatovat, že představuje-li si odbor EIA ministerstva životního prostředí, vedený ing. Honovou, průběh procesu EIA takto, nemusely být na jeho provedení zbytečně vyplýtvány peníze z našich daní. Jednodušší a mnohem levnější by bylo prostě konstatovat, že "sametová demokratizační kosmetika" skončila. Věci lze přece řešit rychleji příkazem, jak si lid ostatně zvykl za bolševika, takže mu to ani nepřijde.

Jaroslava Brožová, Jihočeské matky

V rámci Evropského týdne mobility a dne bez aut se Calla podílela na organizaci tří akcí. Pro ty, kteří se jich z různých důvodů neúčastnili jsem připravil krátké shrnutí: V cyklu zelených čtvrtků jsme ve spolupráci s Rosou pozvali dopravního inženýra Lumíra Zenkla, který zasvěceně pohovořil o řešení komplikovaných dopravních uzlů a možnostech celkového zklidnění dopravy v Českých Budějovicích, dále jsme s Českými drahami zorganizovali panelovou diskusi o rozvoji železnice v jižních Čechách a také jsme se zúčastnili akce "Den bez aut", kterou 22. září pořádalo město na nám. Přemysla Otakara II.

Zelený čtvrtek o dopravě, který se konal na tradičním místě 15. září se vydařil. Pan Zenkl při přednášce čerpal ze svých bohatých zkušeností a vědomostí, takže bylo dvouhodinové povídání nabito informacemi - od historie městské dopravy v Budějovicích (dozvěděli jsme se např. o tramvaji, která jezdila po Lannově třídě a nám. Přemysla Otakara II.), přes prezentaci grafů se strmým nárůstem automobilové dopravy a trendů přepravy městskou hromadnou dopravou až ke sčítání automobilového provozu a počítačovému modelování provozu (při plánování nových tras, při opravách důležitých tepen apod.).

Patřičný čas byl věnován i současným problémům - pan Zenkl kritizoval záměr výstavby tunelu pod nádražím ČD (indukce dopravy), liknavé zavádění dělených přechodů pro chodce, zdůraznil, že město ignoruje fakt, že investicemi do cyklostezek ušetří miliony korun, které jinak spolkne dopravní infrastruktura pro auta a přednesl návrhy konkrétních řešení některých neprůjezdných křižovatek ve městě a zároveň i opatření na zvýšení bezpečnosti provozu. Několikrát pozitivně uváděl příklad Tábora (cyklostezky, donucení investorů supermarketů k financování kruhových objezdů apod.), což mi jako táborákovi připadalo jako poněkud nekritický obdiv - Tábor dle mého soudu rozhodně neřeší dopravní problémy ideálním způsobem... Nakonec se rozvinula bohatá diskuse, v níž jsme zabrousili i do vzdálenějších témat - akce byla velmi inspirativní, škoda jen, že na ni nepřišlo více lidí.

Panelová diskuse o železnici moderovaná panem Moravcem z Českého rozhlasu byla též velmi zajímavá. Pozvání na ni přijal pan Ivan Študlar (zástupce ČD pro jihočeský region), Aleš Kuták (poradce ministra ŽP), Jan Šatava (ředitel Jindřichohradeckých místních drah) a pan Radko Brand (Centrum osobní dopravy ČD). Callu reprezentoval Vláďa Molek.

V úvodním slově seznámil Ing. Študlar přítomné se současnou situací a perspektivami (odklad IV. koridoru, projekt Šumavských drah atd.), Aleš Kuták prezentoval srovnání železniční a silniční dopravy (emise, statistika přepravených nákladů apod.), pan Šatava představil svoji společnost a nastínil problémy soukromé železnice - na jednu stranu s "velkým bratrem" ČD a na druhou stranu problémy, které mají s ČD společné (např. při snaze o získávání nákladní přepravy). Pan Brand nás poté seznámil s novinkami ve stále se zdokonalujícím jízdním řádu a vyjádřil přesvědčení, že vychází vstříc potřebám cestujících - v čemž se s přítomnými příliš neshodl.

V následující diskusi došlo také na integrovaný dopravní systém a kupodivu i na letiště (těchto otázek se ochotně ujal J. Thoma (nám. primátora a předseda představenstva spol. Jihočeské letiště ČB) - možná i proto, že věděl, že na besedu o letišti, která se konala následující den v Litvínovicích, stejně jako další pozvaní úředníci, nepřijde... (s odůvodněním, že ji pořádá pouze jedna politická strana (Strana zelených), a že město samozřejmě bude s občany o letišti diskutovat).

22. září, na Den bez aut, jsme se vypravili se stánkem na náměstí před magistrát. Počasí bylo nakonec celkem příjemné (teplo a sluníčko, žádný déšť jako v předchozích dnech) až na vítr, který nám čas od času rozfoukal letáky a shodil vystavené informační panely. Prezentovali jsme informace o škodlivosti automobilového provozu, publikace o zklidnění dopravy ve městech, cyklistice atd. Největší zájem byl o panel s dálnicí (kudy přesně povede její trasa). Občas se někdo zastavil na kus řeči, ale celkově jsme moc velký zájem nevzbudili. Den bez aut byl vůbec ve stínu akce "barevné dny" Eko-komu, které obsadily celé náměstí s atrakcemi pro děti (něco jako dětský den s cílem motivovat děti k třídění odpadu). Ty se vydařily a byl o ně zájem např. i ze strany mateřských škol.

Týden evropské mobility přispěl k rozvíjení diskuse o městské dopravě. Kdo chtěl, mohl se dozvědět leccos zajímavého z úst nejpovolanějších. Doufejme, že uspořádané debaty a vznesené náměty od občanů budou mít nějaký reálný dopad, a že nepůjde jen o plácnutí do vody.

Petr Drahoš

Několik zkušenostmi nabytých myšlenek, které se snaží vyvést ze zažitých a prosazovaných omylů. Zmije obecná - v ČR jediný jedovatý volně žijící had.

Způsoby kousnutí:

Nejvýraznějsí látky v jedu zmije: viperin - hemoragická látka (rozkládá hemoglobin), neurotoxiny, šokové látky. Menší zmije mají v jedu více neurotoxinů a šokových látek (připadáme si jako bychom nedýchali, srdce neklepalo, vlivem neurotoxinů je člověk psychicky labilnější).

Po kousnutí vzniká v místě poranění asi 4 mm velký tvrdý otok, který se postupně rozšiřuje. Nejvíce případů kousnutí se týká končetin (rukou a nohou). Fáze otoku lze transparentně předvést na rozdělené paži (po kousnutí do prstu ruky). Pokud otok postoupil jen do první fáze, je to dobré, i přesto si vyžádejte minimálně jeden týden neschopenku, tělo se vyrovnává s některými ložisky jedu i několik měsíců. I po měsíci může při zvýšené námaze ztuhnout končetina. Ostatní fáze, tedy kousnutí výše do paže, vyžadují lékařaké ošetření.

! v žádném případě nezaškrcovat, lehce stáhnout končetinu elastickým obinadlem, povolovat a kontrolovat postup otoku, položit do studené vody - zpomalení postupu otoku;
! nepohybovat s pacientem, nenutit k pohybu;
! vyprávět decentní vtipy (člověk se odpoutává od špatného stavu, který umocňují neurotoxiny a šokové látky v jedu);
! je třeba pít hodně tekutin, možné i kafe a čaj;
! možnost podání antialergika - kalcium,dříve kodein + kofein, které posilují imunitní systém;
! nepodávat antibiotika;
! nedotýkat se místa kousnutí, velmi citlivé;
! nepohybovat dokud otok nesplaskne

Antiviperin - sérum proti zmijímu ušknutí, podávat jen v případě alergie na zmijí jed ( to se však dozvíte až po ušknutí), v opačném případě může látka uškodit.

Jak vzniká sérum antiviperin: Získává se z koňské krve. Kůň je citlivější na zmijí jed než člověk, stačí jedna běžná dávka jedu k úhynu. Postup: koni se po malých dávkách implantuje nitrožilně jed, v krvi se postupně vytváří protilátky, nakonec se krev z koně vypustí a zpracuje na sérum = smrt koně, doba trvanlivosti séra je necelý jeden rok.

Aktuálně na Stropnici je mnoho biotopů přirozených pro život zmije, letos jsem zahlédl čtyři. Had je plachý, při přiblížení a dusotu uniká, ale existuje výjimka - pár minut po nakladení hádků (vejcoživorodá) je velmi citlivá na všechny pohyby v blízkém okolí a je schopná "bezdůvodně" do čehokoli kousnout.