Ležící mrtvé dřevo
Ležící kmen je zřejmě to, co člověka napadne jako první ve spojení s tématem mrtvého dřeva. Ať již se jedná o skládku dříví nebo o ulomenou větev někde v polích, vždy jde o stanoviště, které se od ostatních forem mrtvého dřeva do značné míry liší. Oproti stojícím torzům nebo pařezům se liší zpravidla především větší plošnou provázaností s půdou. Hostí mnohem více organismů, které nejsou vázané úzce na mrtvé dřevo, ale vyhledávají ho jako úkryt či zdroj potravy. Na ležícím mrtvém dřevě také zpravidla vzniká mnohem více mikrostanovišť – od velmi vlhkých a zastíněných až po téměř suchá a osluněná.
Ačkoliv ležícího mrtvého dřeva najdeme v přírodě zdánlivý dostatek, z pohledu organismů na něj vázaných zpravidla chybí jeho rozrůzněnost. V případě skládek dřeva se jedná o stanoviště značně pomíjivá (efemérní). Do značné míry jsou to spíše pasti. U nahromaděného mrtvého dřeva zase vzniká problém s fragmentací a malou rozrůzněností.
Ideálním opatřením je například přímo po těžbě ležící mrtvé dřevo co nejvíce diverzifikovat. V případě volné krajiny (např. parků) připadá v úvahu jeho umístění do broukovišť či ponechání v trávníku poblíž cesty, kde mohou klády sloužit jako lavičky či prolézačky. Také velké volně položené kmeny mohou být zajímavým zpestřením městských parků. Samozřejmě je nutné zajistit jejich stabilitu, aby neohrožovaly bezpečnost.
Část dutého kmene s výskytem zlatohlávka skvostného ponechaná na místě
Pokácený dubový kmen ponechaný na místě na místě
| 
Profil Cally na Facebooku
